Nejsilnější zážitek na cestách...
Během roční cesty jsme zavítali i do oblasti Tana Toraja uprostřed indonéského ostrova Sulawesi. Jedná se o kmen, který je znám svými hodně specifickými pohřebními rituály. Nejen že jsme měli "štěstí", že jsme byli pozváni na jeden právě právě probíhající pohřeb (trvají týden), ale zúčastnili jsme se také proslulého festivalu Manene. Ten spočívá v tom, že své předky vynášejí ven z hrobu, které jim posléze čistí a samotné nebožtíky znovu balzamují, než je zpátky uloží. Pohledy na několik let staré kostry v člověku vzbuzují všelijaké emoce, to ano, ale to, jak nádherně a s úctou a citem se místní ke všem (ať už živým, nebo mrtvým) chovají, člověka ohromuje a inspiruje!
Nejraději vzpomínám...
... na rok, co jsem strávila v Asii. Dalo to člověku víc, než všechny vysoké škol dohromady. Týden jsme slavili s místními oslavy Ramadánu v malé vesnici na Sumatře, pili rýžovou pálenku do ranních hodin s vietnamským "Milanem" (Vietnamec, co stavěl pražské metro) v zapomenuté části Vietnamu, projeli si Laos křížem krážem na motorce, pozorovali létající balony v barmském Baganu, přivstali si na východ slunce na Angkor Watu na Štědrý den, a šnorchlovali nejen se želvami, mantami a žraloky na Raja Ampat v Západní Papue.
Nejraději se vracím...
... na Aljašku. Do té jsem se prostě zamilovala a získala si veškerou moji pozornost. Návštěva tohoto "konce světa" předčí očekávání jakéhokoliv cestovatele. Nejen rozmanitost, rozlehlost a pestrost místní přírody, ale přátelskost a spokojenost místních člověka dostane. Navíc rýžování zlata jako za dob zlaté horečky, hledání medvědů v lese, lovení lososů v řece a panáček rumu v místním saloonu člověka přivede do naprostého cestovatelského "zenu".
